Toskánsko - Florencie - co nevynechat

Toskánsko (Toscana) je jeden z 20 krajů (regioni) Itálie a naleznete jej zhruba v jejím středu. 

Sestává se z 10 provincií a jeho hlavním městem je Florencie (Firenze).

Musím přiznat, že na první průzkum této oblasti jsem se sice vydala vyzbrojená průvodcem od National Geographic a povrchními znalostmi z renesanční architektury, ale o Toskánsku jako celku jsem toho příliš nevěděla. Hlavním důvodem návštěvy byla prohlídka nejznámějších toskánských měst s Florencií v  jejich čele. Pro přehled jen dodávám, že jsem nevyhledávala muzea, a to včetně nejznámější Gallerie degli Uffizi. Ne, že by mě umělecká díla v nich uchovávaná nelákala, ale mnohem raději shlédnu oltář v jeho přirozeném prostředí. Proto zpravidla dávám přednost toulání po městě.

Jestliže do Florencie míříte autem, připravte se na pořádně perné chvilky :). Za prvé si zaznamenejte gps souřadnice vhodného parkoviště. Pokud se nechcete celý den klepat o svůj vůz zvolte podzemní garáže. Např. parking (parcheggio) na Piazzale Caduti. Nachází se na okraji a když neminete nenápadnou odbočku, která k němu vede, ušetříte si nervy v koloně do středu města. I sem se však musíte nějak dostat. Máte-li jako řidič obavy z typických italských mikrocest, věřte, že široká florentská magistrála je předstupeň pekla. Horší je snad už jen krétské hlavní město Heraklion.

Co je to jízdní pruh tu buď nevědí, nebo neřeší. Prostě se smiřte s tím, že chvíli pojedete ve dvou pruzích, pak náhle ve třech a nakonec vás ze čtvrtého drze předjede 80tník v Piaggiu. Evidentně místní znalec. Zajímavé bylo, že ani kolem šesté večerní, mimochodem v dopravní špičce, tu kolony aut nestály. Nějakým nepochopitelným způsobem se pohybovaly a z nenadání mizely. Klíčem k úspěchu je dostatečná dravost, bez ní se nedostanete nikam. To samé platí i pro chodce, před auta je často potřeba skočit. Máte-li štěstí, udělá to někdo jiný, můžete také zkusit vyčkávání a následně zkušené „svezení“ se s davem.

První dojem z Florencie je poněkud rozpačitý. Vše z fotek dobře známé je tak nějak jiné! Hlavní "atrakce" duomo Santa Maria del Fiore s baptisteriem sv. Jana stojí na sousedících náměstích, kterým vládne  neskutečný chaos. Troubící auta, kočáry s koňmi, stánky se suvenýry a samozřejmě davy lidí. Cena za hezké počasí.

Dostat se k Rajské bráně od Lorenza Ghibertiho je nadlidský úkol.
Kromě toho, že množství lidí může leckoho přivádět k šílenství, dejte si pozor i na tzv. Stendhalův syndrom. Když jsem vybírala místa, která tu stojí za pozornost, dala jsem dohromady rozsáhlý seznam. S přihlédnutím k času jsem ale chtě nechtě musela přiznat, že vše, co chci, prostě neuvidím. Takže pěkně v klidu a někdy příště zbytek. Jenže... Ve chvíli, kdy přes omšelé baráky zahlédnete byť jen kousek červené kopule, nebo věže Palazzo Vecchio, jste ztraceni. Alespoň já byla a začala lítat po městě jak smyslů zbavená. V polovině dne mě dostihlo zoufalství. Nestíháme ani můj zúžený seznam! Na tváři mého uchozeného spolucestujícího se však zračilo zoufalství mnohem větší a tak zvítězila zahrádka a pivo (malé může i řidič). Pokud to počasí dovolí, věnujte podobnému posezení alespoň trochu času. Také se to učím. Jinak doporučuji protější, méně komerční břeh řeky, skvělá atmosféra byla na Piazza Santo Spirito. 

Co si tedy ve Florencii určitě nenechat ujít? Záleží na tom, čemu dáváte přednost. Město poskytuje prostor všem, nákupním maniakům, kavárenským i parkovým povalečům i lidem s památkovou horečkou.

Jste-li tu poprvé, je takřka vaší povinností navštívit Piazza San Giovanni a Piazza del Duomo. Na prvním zmíněném náměstí nejezte v restauraci PIZZA na severním rohu u lékárenského kříže. Kromě nedopečené a ošizené pizzy za zhruba 13 EUR, také okusíte nejhorší obsluhu široko daleko. Do tohoto podniku nás bohužel zahnal déšť. V listopadu jsem sice Rajskou bránu viděla z blízka, ale počasí zlobilo. Člověk si nevybere:). Z počátku bylo vtipné pozorovat, jak se vedle sedící asiat snaží  upoutat pozornost číšníků a zaplatit. Po zhruba 25 minutách se mu to dokonce i podařilo. Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp a brzy jsme, stejně jako zbytek hostů, na vlastní kůži poznali až absurdní nezájem ze strany zdejšího vysmátého personálu. 

Na těchto náměstích naleznete výše zmíněné baptisterium sv. Jana, zasvěcené patronovi města Janu Křtiteli a dóm Santa Maria del Fiore s přilehlou kampanilou. Exteriéry staveb jsou si (záměrně) podobné, o interiérech to však neplatí. Křestní kapli dominuje zlatá mozaika ze 13. století. Dóm naopak díky velkému prostoru působí stroze. Můžete si v něm však prohlédnout např. základy původního florentského kostela Santa Reparata.



Pokud vám mozaiky příliš neříkají, vystoupejte alespoň na Giottovu zvonici, nebo na kopuli dómu. Protože úzkým prostorám nefandím, zvolila jsem první variantu. Výstup i sestup jsou sice utrpením, za tak výjimečnou podívanou to ale stojí.

Pohled ze zvonice

Pro milovníky vyhlídek je na protějším kopci kostel San Miniato al Monte, odtud máte téměř celou Florencii jako na dlani.

Po tomto sportovním výkonu si můžete odpočinout na nedalekém Piazza della Signoria. Právě zde se odehrálo mnoho z nejdůležitějších dějinných okamžiků města. 

V období Florentské republiky v Palazzo Vecchio (původně Palazzo della Signoria) sídlila vláda – Signorie, tzv. Priori v čele s Gonfaloniérem. K idylickému vzhledu náměstí přispívá také Loggia dei Lanzi, která nyní slouží jako venkovní galerie významných skulptur. Povšimněte si např. vyobrazení Persea s hlavou Medúzy od Benvenuta Celliniho,krásné dílo(idylické nikoli). Asi nejznámější sochou na piazze je nyní již kopie Michelangelova Davida. Stojí nalevo od vchodu do dvora středověké radnice. 

Poprava Savonaroli

Před pěti sty lety ale Florencie nebyla jen kolébkou renesance, prim hrály především neustálé mocenské spory. Umění mnohým poskytovalo velice vlivný propagační nástroj, nebylo pouhou dekorací. Jak vidíte na malbě neznámého autora, zhruba v místech, kde dnes stojí Neptunova kašna od Bartolomea Ammannatiho, plála hranice. Byl na ní spolu s dalšími upálen fanatický mnich Savonarola, který na konci 15. století na několik let uchvátil moc nad městem. Věž Pallaza Vecchia nejen v quattrocentu sloužila jako vězení a z jeho oken věšeli zrádce. Tak tomu bylo i po atentátu na bratry Lorenza a Giuliana z rodu de´Medici a po následném neúspěšném pokusu o převrat. V pozadí této události stála další mocná bankéřská rodina Pazziů.